Nejjižnější bod ČR

Nejjižnější bod České republiky

Hraniční kámen II / 64

Dobití nejjižnějšího bodu České republiky II / 64 vzdáleného 5389 km od rovníku, 4606 km od severního pólu, 703,5 m nad mořem, 48°33'06" severní zeměpisné šířky, 14°20'08" východní zeměpisné délky proběhlo o víkendu 6. – 8. května 2000.

V pátek v 10:15 vyrazila cyklistická expedice dobít nejjižnější bod České republiky po staré rožmberské cestě z Českého Krumlova přes obce Slupenec, Spolí, Zátes a Práčov do Dubové, kde začaly první potíže na trase, neboť nikdo z účastníků nemohl předpokládat, že po celá desetiletí neudržovaná cesta z Dubové přes Lověšice až do Zátoně bude v době projíždění expedice v takovém stádiu své rekonstrukce, kdy po neuválcovaném volně sypaném makadamovém podloží budoucí asfaltky nelze kola ani tlačit, natož celý pětikilometrový úsek zdolat jízdou. Na oběd expedice stavěla ve 12:30 v kempu Branná kam je ze Zátoně podél řeky Vltavy kousek. Kolem bývalé samoty Hora, ze které zbyly pouze obvodové zdi a v ruinách zavalená oplechovaná část bývalé zvoničky už vedla pouze rozbahněná lesní cesta do kopce až na novou asfaltku vedoucí z Rožmitálu na Šumavě do Metlice. Z Metlice, kde na místním „okálovém statku“ pěstují koně, expedice vytlačila kola na vrchol ze kterého už byla vidět věž rožmberského hradu. Do Rožmberka, kde končila první pětadvacet kilometrů dlouhá etapa jsme dorazily ve čtvrt na tři. V zahradní restauraci u Vráti, kde se čekalo na zbylé dva členy expedice, kteří dorazily motorizováni s koly na střeše, byla za základní tábor pro dobití nejjižnějšího bodu zvolena mezi kempem vzdáleným dva kilometry a turistickou ubytovnou vzdálenou padesát metrů, Turistická ubytovna Klubu Českých Turistů.

Útulný pokoj s osmi palandami se změnil po dvě noci na expediční basiccamp. Při rozdělování osmi paland mezi sedm nocležníků, jsme zjistily jak je mnohdy těžké napočítat do osmi a přitom počítat i sebe a nezblbnout všechny ostatní, že „těch paland je nějak málo“. Po zabydlení jdeme spláchnout prach cest několika desítkovými pivy do již zmiňované zahradní restaurace „U Vráti“, kterého nám Dušan představil svérázným způsobem již před několika lety při sjíždění Vltavy.  První den si někteří chtějí co nejvíce vychutnat, a tak s místními ubytovanými rekreanty popíjí v přízemí ubytovny víno až do pozdních nočních hodin, zatím co zbytek expedice čerpá spánkem spravedlivých síly na další namáhavý den.

V sobotu po snídani byl při vyvádění kol ze společenské místnosti, kde jsme měly kola uložena přes noc, a kde Mates večer uhrál na bugarovém automatu 425 bodů, zjištěn první defekt naší expedice. V denním záznamu průběhu expedice je o prvním defektu zapsáno toto: „7.5.2000, Rožmberk, 9:40, první defekt – Brácha nemá vzduch v zadním kole – bezradně rozhazuje rukama – Dušan bezvýsledně hustí – po sundání pláště Bohoušek noří duši do Vltavy, duše bublá úplně všude – duše je řídká, několikrát přeložená – vyrobená před konfliktem v bývalé Jugoslávii v roce 1987 – pan Losenický půjčuje expedici duši vlastní.“

V 10:15 vyráží expedice dobít nejjižnější hraniční kámen II / 64, po pěti kilometrech končí dobře sjízdná asfaltka u Tří veverek a začíná cesta do převážně kopcovitého kraje, kde po přejetí kolejí místní elektrické dráhy Rybník – Lipno nad Vltavou potkáváme po hodině jízdy lesního dělníka, který zde ořezává tyčovinu do špicí snad na ohrady pro koně a na dotaz kudy směrem na Dolní Drkolnou odpovídá, že dopředu do toho kopce. Po přejetí můstku přes Větší Vltavici odbočujeme z asfaltky na rozbitou šotolinovou cestu, která vede do kopce proti proudu říčky Bystré  kde po hodině jízdy překrásnou přírodou je jedinou civilizací dnes již opuštěná rota pohraniční stráže v místě bývalé obce Mlýnce.

Od vykradené a polorozpadlé PS roty až na hranice, kde od roku 1948 byli padesát let „strážci socialismu“ neomezenými pány jedeme po polních cestách neustále do kopce.

Kolem dvanácté hodiny zastavujeme z důvodu fyzického a psychického vyčerpání části expedice a nabíráme síly skromným obědem v místech, kde jedinou orientaci umožňuje kompas a desetitisícová mapa z roku 1972, ze které lze vyčíst, že cesta vyznačená na východ, ve skutečnosti již neexistuje a jedinou cestou v těchto místech jsou vyjeté koleje přes pastviny země nikoho.

Asi dva kilometry před státní hranicí jsou dnes již sotva patrné zbytky bývalé osady Radvanov, kterou potkal stejný osud, jako stovky jiných příhraničních vesnic a osad po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce a po padesátiletém „hospodaření strážců socialismu“ v neprostupně uzavřeném hraničním koridoru.

Po hodině jízdy loukami a pastvinami zastavujeme u státní hranice na dohled od domů Rakouské vesnice Rading. Nevysvětlitelnou náhodou potkáváme v těchto odlehlých místech českého chlapa se synem, kteří se přišly také podívat na nejjižnější bod ČR, ale hraniční kámen nenašli. Po hodinovém hledání hraničního kamenu II / 64 o rozměrech 30x30x60 cm umístěného v potokem živeném bažinatém porostu náletových křovin nalézáme hraniční kámen II / 68, umístěný na břehu potoka u bývalé cesty do Rakouska.

Následně pak pomocí kompasu a mapy určujeme nejjižnější bod České republiky - místo kde na naše území vtéká potok Granitzbach a kde by měl být hraniční kámen II / 64, který zde bohužel není.

Zpět do civilizace trvá cesta pouhou půlhodinku, neboť na hranice to bylo převážně do kopce a nyní jede celá expedice bez šlapání přes pastviny jako s větrem o závod. U mostu přes Větší Vltavici svačíme poslední zásoby a v křišťálově studené vodě si chladíme čtrnáct expedičních nohou. Po přelétnutí roje divokých včel a vytažení klíštěte z Matesovo levé půlky pokračuje návrat do basiccampu v Rožmberku po proudu Větší Vltavice do Herbertova lesními cestami vyjetými těžkou lesní technikou, a na jedné z nich se přihodil druhý defekt expedice, pád Matesa do blátivé louže až měl bahno v brašnách. Z Herbertova se cestou stavíme u Tří veverek na občerstvení a do Rožmberka nám trvá cesta po asfaltce necelou půlhodinku. V 16:50 už jíme U Vráti hrachovou polévku a popíjíme chlazené pivko. Unaveni dvaatřiceti kilometrovou trasou jdeme v sobotu večer po osprchování a navečeření všichni brzo spát, aby jsme ráno v 10:10 mohly po vyfotografování s hradem vytlačit v potu tváře kola o třistadvacet metrů výš, až na 850 m vysoké místo rozhledu u Kvasova kde před dvanáctou obědváme. Po polnělesních cestách se řítíme do údolí Rožmitálského potoka, kde objevujeme posed jako vystřižený z Trojské války. Z Rožmitálu vede expedici cesta přes Močerady neustále do kopce, až na nejvýše položené místo na trase, 880 m vysoké Zahrádky. Ze Zahrádek cesta fofruje dva a půl kilometru dolů do Silničních Domků. Kolem půl druhé projíždíme Zahořánky a za vsí při třetím sjezdu serpentýn Černým lesem dochází prasknutím Dušanova zadního brzdového lanka ke třetímu defektu expedice, který opravujeme na kopci před Přídolím přivázáním lanka ke krku řidítek. Při sjezdu do Přídolí se cesty u vodárny rozdvojují a před obcí zase spojují, před oním spojením došlo na konci špatné cesty ke čtvrtému defektu expedice, kdy jsem při dopadu po letmém kotrmelci ohnul kliku levé šlapačky. Z Přídolí přes Machovice na Křížák vede cesta z části po asfaltu, z části lesem a nakonec po louce ke kapličce, kde naposledy odpočíváme. Sjet z Křížáku dolů na Horní Bránu je dílem okamžiku, a tak končí první netradiční expedice po Českých nej, která byla celá v duchu hesla: „když na kole, tak do kopce“.