Nejvýchodnější bod ČR

Nejvýchodnější bod České republiky

Hraniční kámen

III / 212

Dobití nejvýchodnějšího bodu České republiky III / 212 ležícího 495,5 m nad mořem, 49°33'04" severní zeměpisné šířky, 18°52'05" východní zeměpisné délky, na Česko – Polské státní hranici u východočeské obce Bukovec kde na české území přitéká z Polska potok Ondrusze, proběhlo ve dnech 5. –7. srpna 2000.

Českokrumlovské vlakové nádraží zastihlo naší expedici 5. srpna 2000 ve 4 hodiny ráno při složitém kupování společné jízdenky do Bocanovic se slevou pro skupinu sedmi osob za 1565,- Kč. Ve 4:16 nasedáme do osobního vlaku 8120 a vyrážíme na 515 km dlouhou cestu na východ. Z Českých Budějovic vyjíždí v 5:20 rychlík 663 do Přerova, kde expedice podruhé přestupuje a rychlíkem 805 doráží do Ostravy Svinova, kde část expedice poprvé ochutnává vařenou kukuřici.

Do Českého Těšína přijíždíme vlakem 3021 ve dvě hodiny a naposledy přestupujeme do pátého vlaku 2913, kterým expedice před třetí odpoledne doráží po desetiapůl hodinové cestě do nádraží v Bocanovicích.

Po zorientování před staniční budovou vyrážíme dolů k říčce Lomné kde by měl být podle dostupné mapy kemp v obci Dolní Lomná. Kemp byla vlastně jediná neposekaná loučka na pravém břehu říčky a kdyby na ní už nebyl jeden stan, ani by nikoho z nás, kteří jsme zvyklí  na přelidněné Jihočeské kempy s vydupanou trávou kolem Vltavy  nenapadlo, že ta louka je kemp. Po rekognoskování terénu a mapy odchází Bohoušek s Liborem na průzkum druhého kempu za Bocanovicemi, proti proudu Lomné, ale za hodinu přicházejí se zprávou, že je to karavankemp, a že spát budeme tady. Nebyly tu sice záchody ani voda, což jsme řešili lesem a s kempem sousedící restaurací, ale zato jsme zde spali téměř sami a za nocleh jsme nezaplatili ani korunu. Vedle kempu v místní restauraci, kde obsluhovali dvě polská děvčata, točili sice dobrý Gambrinus z druhé strany republiky, ale obyčejný grog je musel naučit vařit Bohoušek. Po večeři a zjištění, že místní obchody jsou převážně večerky umístěné v kdejaké garáži jsme zalezli do třech stanů a po celodenním cestování šli spát. V neděli 6. srpna dopoledne po zjištění autobusu v nišje kam to máme podle servírky blišjě balíme všechen expediční materiál a necháváme ho po předchozí domluvě s polskou dcerou pod střechou u garáže restaurace. V 11:39 odjíždíme ze zastávky Jablunkov Skotňa do Jablunkova na autobusové nádraží, kde s úžasem zjišťujeme, že zde, v nejvýchodnější části republiky jezdí do každé vsi i v neděli autobus každou hodinu od 4 ráno do půlnoci. Využíváme proto nabídky ČSAD Třinec a ve 12:13 vyráží expedice autobusem z Jablunkova do Bukovce ke škole odkud je to na hranice necelé čtyři kilometry.

Před školou prohlížíme místní turistický ukazatel, na kterém expedici informuje Severomoravská energetika, že pod jejím vedením se neztratíme. Cestou k hranici se již po několikáté přesvědčujeme, že lidé jsou v tomto kraji vlídní, a i když nám moc nerozumí, poradí kudy vede cesta a ještě pustí celou expedici brankou přes svou zahradu, asi proto, že život v horách je drsný a lidé si tu musí pomáhat.

Na hranici jsme dorazili kolem půl druhé a po půlhodinovém hledání v bažinatém terénu těsně kolem Česko-polské hranice nacházíme ve 14:00 pomocí kompasu a mapy nejvýchodnější bod České republiky. V reálu je kámen označen písmeny P a C označující sousedící státy a číslem I / 12a, které se zdá úplně nesmyslné, neboť v mapě je označen III / 212.

Na cestě od hranice nás při obědvání v lese navštěvuje místní člen pohraniční policie a informuje nás, že se nacházíme v blízkosti státní hranice. Vysvětlujeme strážci zákona poslání naší expedice, chválíme místní kraj a s přáním dobrého zbytku služby se rozcházíme.

Na zpáteční cestě míjíme švédské šance, několik typických roubených chalup lidové architektury Těšínska, a při čekání na autobus docházíme k závěru, že na rozdíl od jižních Čech, kde se elektřina provozuje zejména pod zemí je ve východních Čechách samé venkovní vedení, nenáročné na údržbu a opravy a že na rozdíl od jihočeských střech z pálených bobrovek nebo Bramacu má na východě každá stará i nově postavená chalupa střechu buď to z eternitových šablon, nebo z narovnaných plechových sudů natřených asfaltem.

V 16:25 odjíždíme z Bukovce od školy autobusem do Jablunkova, kde se právě koná nedělní závěr národopisné Goralské slavnosti, obdoby našich Slavností pětilisté růže. Při cestě autobusem z Jablunkova se od místního starousedlíka, českopolskou slovenštinou dozvídáme, že místní slavnost se jmenuje Goráľšski kárňjeval.

Bagáž nacházíme v pořádku a postavení stanů je dílem okamžiku, protože začíná opět pršet. V sedm hodin večer večeříme v restaurační zahrádce, kde nám místní opilec Milan hraje tichůčko do úška na tahací harmoniku a popíjí k tomu malou půlku borovičky. Potmě ještě vaříme z pohraničních hub polévku  a kolem půl desáté už všichni ležíme unaveni v dutých vláknech a jemné bubnování deště na stanové plátno nás ukolébá  ke spánku. Po půlnoci nás všechny budí strašná průtrž mračen spojená s šílenou bouřkou, při které není slyšet vlastní slovo a kdy ohlušující hrom stíhá blesk jeden za druhým vždy těsně vedle našich stanů. Blesky svou září osvětlují krajinu tak jako denní světlo, až z toho zhasínají světla veřejného osvětlení. Bouře běsní plnou silou a jak rychle přišla do údolí, tak rychle zase po dvou hodinách neustálého řádění odchází. Všichni vylézáme ze stanů, upřímně se radujeme, že jsme to šťastně přežily a shodujeme se na tom, že takovou bouřku nikdo z nás ještě nikdy nezažil a už zažít nechce. Z obavy před vyplavením deštěm rozvodněnou řekou kontrolujeme ještě v noci hladinu Lomné, ale ta je v klidu na svém normálním průtoku.

Ráno po sbalení bagáže jdeme do restaurace na dopolední kávu a do říčky pro kameny na památku, která je plná ve vrstvách usazených pískojílovitých hornin, ze kterých se dají štípat veliké, tenké placáky, ze kterých dělají místní krásné chodníky, tarasy a podezdívky staveb. Ne nadarmo se jmenuje říčka „Lomná“. Na nádraží v Bocanovicích kupujeme společnou zlevněnou jízdenku za 1421,- Kč, kterou nám musí paní přednostová napsat ručně, neboť má rozbitý počítač na tištění jízdenek, a v 10:49 už uháníme vlakem 2932 do Bohumína, kde přestupujeme ve 12:16 na rychlík Junák č. 664, který nás veze až do Českých Budějovic. Někde kolem Jihlavy už sedíme ve druhém vagónu skoro sami, protože se každou chvíli někdo uprdne a nikdo neví kdo, a tak to svádí jeden na druhého, a protože je to takový puch, který se nedá vydržet ani při otevřeným okýnku na chodbičce, padá podezření nejdřív na Bohouška potom na Libora, pak na Káču a nakonec i na Matesa a jen Lada s Lenkou nejsou v podezření. Nikdo se nepřiznal.

Do Českých Budějovic Junák dorazil ve 20:16 a protože do Českého Krumlova jede až půlnočák, končíme expedici nejvýchodnější bod České republiky trochu předčasně v nádražní hale v Českých Budějovicích po třech dnech strávených převážně cestováním a domů se dostáváme každý svým přivolaným automobilovým odvozem.